kronika

KRONIKA

DOBRODRUŽSTVÍ

OBRAZ - Jaké tajemství skrývá obraz ve starém opuštěném domě? To zjistíte v jednom z prvních příběhů Poutníků.

KOKOSOVÉ OSTROVY - Skupinka se při cestě na Nový kontinent setkává s Kokosovými ostrovy a kartami osudu zamíchá slavnost domorodců...

NOVÝ KONTINENT - A je to tady! Nový kontinent, Tara, na obzoru. Jaká tajemství se ale skrývají v malé černé sošce a Džungli padlých stromů? Proč kvůli nim zamřel Leilin bratr?

KLÁŠTER UREA - Mají hrozivé vize adeptky Draky opodstatnění? Skupinka se dostává do kláštera, ve kterém se dějí opravdu podivné věci - sezení odehrané podle oficiálního dobrodružství "Potřeba boha"

STŘÍPKY PJ

9. TRAVNA 849 - Albireo, dům Zrzčiných rodičů - Tuto noc se Klárka odhodlala znovu snít. Byla zvědavá, co je v té velké bílé věži uprostřed města a taky.. těšila se na Barevníka, jak si pro sebe pojmenovala pána s každým okem jinak barevným. Chvíli po usnutí se tak vznášela podél štíhlé věže a stoupala stále výš směrem k ochozu. Tam už na ní čekal Barevník. "Ahoj", pozdravila ho vesele.

"Ahoj, maličká", uslyšela v hlavě jeho hlas.

"Přišla jsem se podívat, co je v té věži. Ráda Tě vidím."

"A já Tebe. V téhle věži ale toho není moc zajímavého k vidění. Podívej se spíš támhle" sledovala jeho natažený prst směřující dolů do města."

"Nic tam není", zklamaně řekla po chvíli.

"Protože nevíš, co máš vidět. Dívej se po světle"

Hledala tedy očima světlo. A skutečně, jedna velká budova ve městě jakoby zlehka světélkovala. Když se Klárka podívala pozorněji, uviděla průhledný poklop bílého světla, který ji celou přikrýval. Ihned k němu podvědomě zamířila, až stanula u jeho okraje uvnitř veliké zahrady. Barevník hned vedle ní. "Co je to?" zeptala se a vztáhla směrem ke světelné bariéře zálibně ruku.

"To je ochrana před tvory, kteří jsou jako Ty nebo já, umí procházet stíny, ale nemají dobré úmysly."

Klárčina ruka poklesla: "Myslím, že jsem jednoho takového už potkala" a pověděla mu o Ptakopánovi.

Barevníkovy laskavé oči na chvíli potemněly.

"Mohlo mě napadnout, že k tomu dojde", řekl poté. "Asi Tě brzy s někým seznámím, maličká."

"A pak už se nebudu muset bát Ptakopána?"

"Pak už se nebudeš muset bát nikoho, uvidíš."

9. TRAVNA 849 - Sarindar - Kardaš se vyklonil z ochozu, aby lépe viděl. Koule metací blesky vznášející se v prostoru za ním vydávala sice jen matnou záři, avšak dost silnou na to, aby si jeho oči odvykly tmě, která ve městě panovala. Říkalo se, že oči strážných z městských věží po čase získávají stejný odstín modré, jakou vydávaly bleskomety, ale to byla spíš pověst než skutečnost - Kardašovy oči byly už několik měsíců stejně hnědé, jako když do služby nastoupil.

Hluky, který tak upoutal jeho pozornost, tlumené výkřiky a zvuky bitky, utichly. I tak si Kardaš uměl dost dobře představit, co se tam dole v přístavní ulici odehrálo. Černé hlídky ulovily svou další oběť. Bezděky se podíval k největší věži, kolem které kroužily dva stíny - páni nemrtvých na svých létajících ješterech...

9. TRAVNA 849 - Nekonečné hory, nedaleko Posledního Rozcestí - Úsvit v horách přicházel postupně, horu za horou, údolí za údolím. Když prošly údolím Posledního odpočinku, stanuly tři postavy na v sedle nad Posledním rozcestím.

"Tak, tady se naše cesty rozdělí", promluvila nakonec Isabela ke své mlčenlivé společnici. "Dál už musíš jít sama. Bude-li to Tvým osudem, dojdeš na pobřeží k malému přístavu. Pak už budeš vědět, kam se dát dál. Bude Tě provázet světlo Večernice, tu následuj. Hodně štěstí."

Vinona jen přikývla, krátce pohlédla na Vincenta a poté se vydala naznačeným směrem. Vincent s Isabelou osaměli.

Dlouhé ticho přerušil nakonec neobvykle Vincent: "Myslíš, že má naději?"

"Vždy je tu naděje, Dirkine. Jednu podmínku už splnila, nyní je mrtvá pro tento svět. Teď musí sama najít to, co nelze najít s někým jiným. Její osud teď už není v našich rukou. Půjdeme dál."

"Cedrika nepotěší, že naše mise byla neúspěšná."

"Možná ne tak úplně," Isabela se podívala ještě jednou za odcházející Vinonou.

Zato Vincent se díval někam úplně jinam, na východ. Tam, daleko za horami a jezery stála hrdě pevnost odolávající nemrtvým stvůrám. Braghína, cíl jejich putování.

9. TRAVNA 849 - Oázky, nedaleko Rilondu - Úsvit na poušti přišel rychle jako když slunce přejede po ostří meče. Varasix si v jeho záři, která přišla tak náhle, procvičoval svá gesta. Vzduch, země, oheň a vítr. Po živlech přišly na řadu barvy, bílá, černá, žlutá..ztuhl uprostřed gesta. Ucítil něčí přítomnost a ohlédl se. O vchod do stanu se opírala Larisa, jeho žena.

"Co se tak díváš", vždy se před ní cítil nejistý jako malý chlapec.

"Dívám se, dokud můžu," povzdechla. "Chci si Tě užít, než mi odjedeš."

I když jí přitom koutky úst projel úsměv, Varasix poznal, že je vynucený. Rozhodl se proto pomlčet, že odjezd je mnohem blíž než si Larisa myslí. Včera se mu podařilo najít průvodce, postaršího hobita, který znal cestu přesně tam, kam potřeboval. Jeho nový průvodce nebyl asi úplně bez poskvrnky, protože se chtěl vyhnout Rilondu, ale i přesto vypadal důvěryhodně. Jeho vysněná cesta se tedy blíží mílovými kroky.

Teď ale nebyl čas na takové myšlenky. Jemně přitiskl Larisu k sobě a chlácholivě ji čechral ve vlasech. "Ještě mě tu máš. A i když budu pryč, zase se vrátím, to Ti slibuji."

9. TRAVNA 849 - "Nepřemožitelná", zmoglava Iztoka Celigojoviče, kdesi ve Vnitřním moři - Úsvit na moři přicházel pozvolna a noc se jen nerada vzdávala své moci. Tma se změnila v šero a šero v pomalu narůstající světlo. Gnut měl hlídku, ale nebyl zdaleka jediným, kdo byl na zmoglavě vzhůru. S obavou se podíval na záď, kde přecházel mladý kapitán Iztok jako šelma lapená v příliš těsné kleci. Křižovali mořem celou noc, ale po obrovské džunce, která potopila Udatného a i jejich Nepřemožitelnou těžce pocuchala, nebylo ani vidu ani slechu. Dokonce i Glendar, kormidelník nadaný čarovnou mocí, musel uznat svou porážku. "Pane, na té lodi musí být nějaký čaroděj mocnější než já". To, že jsou v tom kouzla, ale poznali všichni. Prostě nebylo možné, aby tak OBROVSKÁ loď zmizela tak rychle někde za obzorem. Gnut viděl svého kapitána zuřit až příliš často a věděl, že teď je nejlepší se mu vyhnout - ale to šlo na tak malé lodi dost špatně. V duchu mu bylo líto padlých kamarádů, ale také byl rád, že se nikde poblíž silueta sarindarské džunky neobjevovala. Iztok by nařídil její pronásledování a útok. A jak by útok na takového obra mohl asi dopadnout? To bylo jasné. Když se ale Gnut podíval na rozzuřeného kapitána, nebyl si tím až tak jistý. Tak jako tak, žádná velká plachta se nikde pořád neobjevovala...

**********************************

13. ÚMORA 849 - Nekonečné hory, hrad Morxainny

Sbalení osobních věcí Isabele netrvalo dlouho, Vincent byl ještě mnohem rychlejší, ostatně, jako vždy. "Rozloučíme se ještě s Morxainnou, Yrallo?" Zase si ani nevšimla, že stojí za ní. A když už ne ani ona, tak pak kdo by mohl? Podívala se z terasy po noční scenérii hradu kolem. Jedna věž a část Zrcadlové síně vyhořela při náhlem převtělení skoro celé hradní posádky a návštěvy - goblini v cizích tělech chtěli otevřít bránu dalším, čekajícím venku, ale tak daleko se nedostali. Stále zůstalo na hradě dost obyvatel, kterých se proměna nedotkla.

Ještě jednou se zadívala směrem k tmavému místu na travnatém nádvoří, kde bylo několik čerstvě vykopaných hrobů. "Ano", promluvil Vincent nahlas do jejích myšlenek, "je jí škoda, ale když se neprobrala doposud, už se tak nestane. Proměna u ní sotva započala. Nemá cenu tu čekat dál, když tu není ani ON. Budeme muset najít jinou adeptku. Pojďme", zamířil po schodišti dolů, směrem k Zrcadlové síni, která i v noční temnotě slabě svítila malým světlem - to jak v ní Morxainna trávila už druhou noc ve snaze ji opravit.

Isabela vykročila za svým drobným průvodcem a přítelem. Morxainna si zaslouží rozloučení...

******************************************************************************************************************

13. ÚMORA 849 - Rilond, nedaleko Bílých písků

Vzdalující břeh se už nekolébal tak jako před chvíli - jak se člun vzdaloval od pobřeží, vlny byly menší, moře se uklidňovalo. Zato uvnitř Mariany, sedící čelem k pobřeží, to vřelo. Vždycky chtěla na moře, ale nikdy by ji nenapadlo, že to bude tak brzy a za takových okolností. Podívala se na drsné tváře námořníků kolem a pak se ohlédla po štíhlé siluetě lodi, ke které se blížili každým záběrem vesel. Tohle vážně nevypadalo na běžnou obchodní loď, ale ona si teď zrovna nemohla vybírat.

Naklonila se ke své společnici, ustrojené v kožený cestovní oblek, vhodný spíš pro muže: "Nevím, jestli děláme dobře.", zašeptala jí do ucha.

Blanaid se na chvíli zakabonilo čelo: "S tím se netrap, jasně, že děláme dobře, budeme mít konečně pokoj, už žádní nájemní vrazi a ještě si užijeme. Tak jak jsme vždycky chtěly" dloubla Marianu do ramene.

"Ještě že tu jsi se mnou, nevím, co bych si sama počala"

"Tomu tak věřím, snad si nemyslíš, že bych si něco podobného nechala ujít, blázínku?"

Najednou už to kalné ráno nepřišlo Marianě až tak nepřátelské. Je přeci naživu a s nejlepší kamarádkou ji čeká zajímavá plavba. A ten kapitán vypadal tak vznešeně...

******************************************************************************************************************

13. ÚMORA 849 - Albireo, hostinec "U Zlaté lžíce"

Stůl osvětlovala jen skromná blikotající svíce, takže postava sedící na druhé straně byla skryta ve stínu natolik, že ani nepotřebovala kápi zakrývající tvář. Už se jednou setkali a Leila od té doby věděla, že na tohoto muže neplatí její obvyklé ženské zbraně. Ale to nebyl jediný důvod, proč jí přišel nebezpečný. Obklopovala jej zvláštní aura autority a rozhodnosti, která ji nenechávala na pochybách - je lepší být spojencem tohoto člověka nežli jeho nepřítelem. Navíc jeho mohutný vzrůst a zbraně rýsující se pod pláštěm dávaly tušit, že to bude i zdatný bojovník. A nepatří sem, napadlo Leilu mimoděk. Pak promluvil.

"Přišel jsem se přeptat, jak pokračují práce v podzemí, Leilo"

"Jde to těžko, pane, umřelo tam už hodně mužů a těžko se mi maskuje jejich smrt." Zvlášť ta Hynkova, blázen jeden, chtěl jí dokázat svou lásku, přitom by jí stačilo mnohem, mnohem míň. Teď je mrtvý, a kvůli čemu?

"Ano, tak se to ke mně doneslo. Nespěchej s průzkumem, utajení má přednost před časem. Ale to není hlavní důvod, proč se dnes setkáváme." Ne, to určitě není, když je tu sám velký šéf a riskuje, že ho chytí Noční let, to Leile došlo hned.

"Chystáme novou akci, výhledově, a potřebujeme ubytování, možná i něco víc, pro pár mužů"

"Kolik?" A co to asi znamená, něco víc než ubytování?

"Tak tři, čtyři, objeví se během příštího aldenu a prokáží se polovinou této mince" o stůl zazvonila půl stříbrného.

"Cokoli pro krále a vlast"

"A král Ti Tvou službu nezapomene. Čeká Tě jeho vděk, už brzy" Velitel jižních vojsk a agent Ilveth s těmito slovy vstal a vykročil ke dveřím. "Brzy se setkáme znovu, tentokrát půjde o něco mnohem důležitějšího, buď připravena." S těmi slovy vyšel zadními dveřmi hostince do tmy.

Leila zůstala sama s malým kouskem mince lesknoucím se v plamínku svíčky. Jestli bude ta odměna tak bohatá jako ta předchozí, ještě tak dvě tři další a pověsí tohle řemeslo na hřebíček. Lákaly ji teď úplně jiné věci. A potom, co umřel Hynek, to nějak ztrácelo šmrnc...

******************************************************************************************************************

13. ÚMORA 849 - Nekonečné hory, kdesi v podzemí I.

Kurr´ak seděl dál nehybně a sledoval podivné cizince poskládáné kolem rozházených svítících hub. Nejprve si myslel, že to jsou jen další obyčejní Úragové, a skrýval se před nimi, ale pak zjistil, že musí patřit k nějakému velmi vzdálenému kmeni, protože mluvili zcela jinou řečí než ti zdejší. Také se tu vůbec neuměli pohybovat a to Kurr´aka jen utvrzovalo v jejich vzdáleném původu. Utábořili se jinak než jak to obvykle Úragové dělali, nedaleko doupěte Kirkomy a ještě u sebe strpěli i Lurkana.

Jestli to byla pravda, byli tedy možná vyděděnci, stejně jako Kurr´ak, a to už byl důvod s nimi nějakou chvíli pobýt. Alespoň nějaká společnost je lepší než žádná.

******************************************************************************************************************

13. ÚMORA 849 - Albireo, dům Zrzčiných rodičů

Zrzka ještě chvíli sledovala Klárku, dokud si nebyla jistá, že děvčátko skutečně usnulo. Při cestě malou čas od času trápily uprostřed noci těžké sny, ze kterých se budila s očima rozšířenýma strachem - zřejmě vzpomínky na hrozný život ve studni a Mlženém lese, usoudila mladá adeptka na kněžku bohyně Rianny. Uvidíme, jak dopadne tahle noc. Ještě zatáhneme závěs v okně, tak to bude dobré.

Teď navíc může dát průchod i svým chmurám a očekáváním. Přijetí doma nebylo až tak radostné, jak doufala, matka Valerie nejvíce litovala promeškané svatby a byla celá pryč z nové role babičky, horší to bylo s otcem Jakutem - obyčejný statkář ženichem? (přeci to mohl čekat už když Zrzka vstoupila do řádu) A jaktože nepřijel s ní? Co je to za ženicha, když ji ani neochrání při tak daleké cestě? Zrzka se s ním nepřela, věděla, že to nemá smysl, a také si musela přiznat, že i jí to trochu hryže, že tu s ní Jakub není. Probírali to několikrát před cestou, ale stejně jí tu teď scházel. Ještě že tu byla sestřička, chápající a naprosto zvědavá na všechny novinky ze Zrzčina života.

A pak také sestry z chrámu, velmi potěšené zvěstí o blížícím se porodu. Den velkého obřadu se tedy blíží...

************************************************

3. ŽLUTNA 849 - Nekonečné hory, hrad Morxainny

Soumrak pokročil a stín hlavní věže se prodloužil natolik, až nakonec pohltil nádvoří i s branou. Darsil, mladý učedník z Modrého domu, hleděl z věžního okna do kraje a uvažoval, jestli udělal dobře, když se vzepřel úvahám svého mistra. Kdyby býval uposlechl, byl by teď někde daleko, pod horami, v říši skřítků. Možná měl mistr pravdu - Darsil dosud neměl čas všechno s ctihodnou Morxainnou probrat, ale už nyní věděl, že lidské univerzitní znalosti magie nedosahují úrovně, v jakou doufal.

Například o lincích nevěděli lidé na magických univerzitách skoro nic. A přitom to bylo tak evidentní, že linky jsou základem pro spojení každé živé bytosti se světem. Každý vztah, ba dokonce každý čin dával vzniknout novému linku, který zasvěcení dokázali vnímat jako tenkou stříbrnou čáru, a který člověka poutal ke světu a místu, kde žil. Mistr dokázal vnímat u jediné bytosti desítky linků, Darsil jen několik hlavních.

Morxainna tu teď nebyla, ale stále po ní zůstával link, silný link vedoucí někam dolů, do zamčeného labyrintu pod hradem. Darsil si nebyl jistý, jestli vůbec stojí o to se dovědět, s jakou bytostí je Morxainna spojena, síla a barva linku dávala tušit, že se nejedná o nikoho z tohoto světa. Pozoruhodný byl i link mladého čaroděje, který se tu nedávno stavil. Darsil jej nejprve považoval za nekromanta, protože z něj cítil silné spojení s dávno mrtvou bytostí, ale když si link později vybavoval, změnil názor.

Na pohasínající obloze se začaly objevovat první hvězdy a na cimbuří vystoupila silueta dívky s dlouhými světlými vlasy. Za okamžik zazněly do ticha Nekonečných hor první tóny citery. Ani poklidná melodie však nedokázala utišit Darsilovy rozbouřené myšlenky. V posledních dnech měl pocit, jako by jeho mysl byla pevnost uprostřed běsnícího oceánu se stále stoupající hladinou.

Morxainna by se měla co nejdříve vrátit, bez ní tu skutečně nebylo tak bezpečno, jako dříve.

******************************************************************************************************************

3. ŽLUTNA 849 - Na cestě v Nekonečných horách

I když byla Vanda už na mnoha cestách, netušila, že zažije něco takového. Už hodněkrát slyšela o činech svatých mučedníků, Aurelů, ale jedna věc je slyšet zprávy z doslechu, úplně jiná pak vidět vše na vlastní oči. Ještě se jí před očima stále míhaly ty zářící postavy bojující s nemrtvými stvůrami na skalní plošině - kdyby se s nimi setkala ona sama, tak by mohla tak leda zkamenět :-) Ale tam s ní byl také Ferda, který jí v poslední době přímo moudřel před očima.

Podívala se směrem k ohni. Ještě před chvíli měla hlídku ta němá dívka (Tanita se jmenovala?), ale teď plameny osvětlovaly nehybnou postavu starce s páskou přes oči. Vanda si vzpomněla na to, že při boji to nevypadalo ani trochu, že by byl slepý, a pocítila klid - hlídá ten pravý.

A kdoví, možná tito tři neobvyklí patroni pomohou i Ferdovu známému, Melwinovi. Proč by se k nim jinak tak ochotně přidali?

******************************************************************************************************************

3. ŽLUTNA 849 - Trhlinová pláň u Zelanských vrchů

Kolona vozů se pomalu blížila, a kdyby se v podvečerním tichu neozývalo vrzání kol a pobídky vozků, Paolo by jen těžko věřil, že je skutečná.

Zhluboka se nadechl a sevřel upocenou dlaní topůrko vrhací sekyry. Tak už je to tady, poprvé s bratry v boji. Podíval se nalevo i napravo. Fernao, Lianto, Nagoš, a mnozí další, se kterými se tak dobře neznal. Tahle karavana by mohla v sobě mít hodně proviantu a zbraní. Paolo se s napětím zaposlouchal a v duchu se mu ulevilo, že neslyší žádné dětské nebo ženské hlasy. Viděl vypálené vesnice svého lidu a v tu chvíli by nejraději zabil každého člověka nebo trpaslíka na potkání, ale ten bezprostřední pocit odezněl.

Zadíval se do hvězdnatého nebe západním směrem. Někde tam daleko teď asi klidně spí jeho mladá žena Magda. Kdoví, možná je už otcem...

Fernao Bílý kůň zvedl ruku. Paolo nasucho polkl. Teď to přijde.

Vzápětí vzduch prořízl hlasitý jekot z mnoha hrdel následovaný pobídnutím koní do trysku...

******************************************************************************************************************

3. ŽLUTNA 849 - Trhlinová pláň u Zelanských vrchů

Kolona vozů si to drkotala po cestě v pláních. Mojmir se dál rutinně věnoval žvýkání ormánového lístku, kuši ledabyle opřenou o koleno. Jeho instinkt, vytříbený dlouhými léty služby k dokonalosti, mu říkal, že tohle místo je ideální k přepadu. Podíval se na ostatní vojáky schované ve voze, zvláště pak na svého druha ve zbraní, Václava. Mladík byl viditelně bledý a Mojmir se mu nedivil - mečíři vždy umírali častěji než kušníci. Světlou výjimkou byl jeho bývalý parťák, Karnal, ale ten z armády už před půlrokem odešel. Od té doby Mojmirovu dvojici doplnili a také náhle opustili tři mladíčci. Mladý Václav věděl, že každý boj může být jeho poslední a bál se toho. Mojmir to věděl také, ale někdy se přistihl, že to skoro vítá.

Jeho úvahy přerušil táhlý jekot mnoha hevrenských hrdel. Vojáci se okamžitě seřadili, připraveni vyskákat z vozů ven. Proč ti hevreni předtím vždycky, tak ječí, napadlo Mojmira. No nic, nachytali se jalo vždycky. Vzápětí spadly plachty čtyř vozů, aby odhalily plně ozbrojené vojáky. Past sklapla.

******************************************************************************************************************

3. ŽLUTNA 849 - Albireo, v jednom nejmenovaném paláci

Leila se ještě jednou svůdně usmála na postaršího vikomta, který jí poslal vzdušný polibek: "Hned to bude, má drahá!" a hned odběhl. Vzápětí nato se výraz na Leilině tváři ihned změnil z vášnivého na soustředěný až zamračený. Mladá tmavovláska vstala z postele a začala systematicky, ale přesto rychle prohledávat ložnici. Než ten trumbera sežene venku na tržišti ty správné květiny, určitě se jí podaří ten sejf najít. Ani nechtěla domyslet, co všechno by musela protrpět, kdyby se jí tajné úložistě nepovedlo najít hned teď - musela by tu zůstat přes noc! Přeci jen se jí ale tenhle úkol zamlouval mnohem více než ten předchozí, protože brodit se kanály pod městem, to jí nepřipadalo ani trochu zábavné, nehledě na všechny ty stvůry, co tam číhaly.

Brzy objevila nenápadné tlačítko na spodní straně nočního stolku a vzápětí se již dívala do vnitřku sejfu ukrytého za obrazem nad posteli. Zajímala jí malá drobná listina s červenou pečetí. Bez prodlení ji ukryla do záňadří a brzy již ležela upravená na posteli ve stejné poloze, jako před chvíli. V podstatě by už teď mohla odejít, ale to by bylo podezřelé, a hlavně - chtěla si s vikomtem ještě chvíli pohrát, než mu řekne, že jí bolí hlava, nebo že je dnes unavená. Při té myšlence se nevědomky slastně zavlnila, jako kočka při vyhlídce na podrbání...

******************************************************************************************************************

3. ŽLUTNA 849 - Zelanské vrchy, cesta z Rilondu do Albirea

Zrzka už spokojeně spala, skoro jako celá karavana, se kterou cestovala. Kromě hlídky byla vlastně vzhůru už jen jedna malá, černovlasá holčička. Ano, Klárka, kdo jiný. Tady v horách se jí líbilo skoro stejně, jako v Mlžném lese, i když tu nebylo tak "živo". Největší strach měla z moc velkého a otevřeného světa, ale sevřená údolí a strže jí dávaly dostatečný pocit "malosti".

Maminka už usnula, ale Klárka usnout nemohla. Sedla si tak, jak jí to učil ten legrační pán s každým okem jiné barvy a oči se jí rozostřily, zatáhly jakoby mlhou. Chvíli nato se už vznášela ve vzduchu a dívala se na vlastní tělíčko sedící dole na zemi. Chvíli radostně poletovala nad táborem, ale pak zamířila neuvěřitelnou rychlostí směrem na jih, k Mlžnému lesu, protože se jí stýskalo. Držela se ve správné výšce, protože jí Dvoubarevný varoval, že kdyby letěla výš, ocitla by se v jiném světě, plném nebezpečí a příšer. Klárka ten svět znala z dob, kdy byla zavřená v temnotě, a ani trochu se jí nelíbil.

Zanedlouho už přibrzdila, protože se dole rozkládaly lesnaté svahy pokryté mlhou. Její pozornost upoutaly dvě postavy stojící na okraji. Jednu z nich poznala hned, byla to drobná paní, se kterou se přítelila maminka, a jmenovala se Tiffany. Tu druhou, vytáhlou a v černém plášti, poznala záhy také - to je přece Ptakopán! Rozhlédla se kolem a skutečně uviděla na nedalekém paloučku přešlapovat ohromného létavce - na něm Ptakopán do lesa pravidelně přilétal.

O něčem spolu mluvili, Klárka sice nemohla slyšet zvuky, ale podle pohybu úst poznala, že Ptakopán mluví strašlivou řečí, tou, kterou slýchávala už odmalička od všech "obyvatel" lesa - její mateřštinou. A neříkal vůbec nic hezkého. Klárka chtěla Tiffany vzít za ruku a odtáhnout pryč, ale nešlo to - její nehmotná ruka projela Tiffaninou jako nůž máslem. Tiffany jí ani neviděla - jak by taky mohla. Zato Ptakopán... Klárka si s hrůzou uvědomila, že se dívá přímo na ni, viděla jeho svítící oči, jak se přibližují, a vykřikla....ucítila na sobě jeho ruce, které jí chtěly sevřít, a vykřikla ještě jednou.

Pak se probrala v náručí maminky. To nebyly ruce Ptakopána, ale její, a nechtěly ji sevřít a udusit, ale ukonejšit. "Spi klidně, maličká, to byl jen zlý sen," kolébala jí v náručí Zrzka. Klárka se k ní ráda přivinula, ale věděla své - TOHLE nebyl sen....

******************************************************************************************************************

3. ŽLUTNA 849 - Podzemí Derteonu, města tisíců nástrah

    Orean se nadechl.
Meč zasvištěl vzduchem. Dlouhým, ladným obloukem, tak jak se to Orean učil před mnoha lety. Nebyl to těžký úder, ale protivníka překvapil. Zloděj duší se naposledy pokusil uniknout přeměnou, ale ta už mu nebyla dopřána. Oreanova čepel mu vzala vše, co ještě zbývalo z jeho prokletého žití. Sesunul se k zemi, pomalu, ve směsici různých podob, které mu patřily.
    Orean vydechl.
Jeho oči bloudily. Hledaly nejvzácnější poklad celého Asterionu. Někde tady musí být, Orean to cítil, ve svých letitých kos tech. U je blízko, tak strašně blízko. Ale co vlastně hledá a jak to pozná, když Derteonskou setbu nikdo z dnes žijících neviděl. Třeba ji už držel v rukou a odhodil jako bezcennou věc. Možná. Ne, určitě ne. Orean ji pozná. Tady, v této místnosti není. Je prázdná, jen mrtvé tělo bestie a ... A teleport.
    Orean se nadechl.
Udělal krok. Pak ještě jeden a další. Nyní už stál před rtuťovitou hladinou teleportu, která se přelévala jakoby v mírném vánku. Ozvalo se temné hučení, ale Orean na něj nereagoval. Byl už v Derteonu tolikrát, že dokázal rozlišit známé zvuky od těch neznámých a tedy nebezpečných. To se jen čistil větrací systém. Orean natáhl ruku a dotkl se teleportu. V uších se mu ozvalo tiché bzučení. Musí být v pořádku. Ještě rychlý pohyb dlaně k srdci a ústům, znamení pokory a požehnání Poutníka. A pak už krok dovnitř.
    Orean vydechl.
Nikdy si na to nezvykne. Ten podivný pocit, náhle jako by ztratil celou svou váhu. Mysl se mu snaží unikat a jen vůle ji drží u toho, co bývalo tělem. Vše kolem se rozpilo do barevných skvrn, které soupeří jedna s druhou a navzájem se přebarvují. Pohyb mu roztahuje kosti od sebe, napíná šlachy a trhá svaly. Ještě malá chvíle a kusy jeho těla se rozletí po celém podzemí. Vůle začíná podléhat nerovnému boji na mnoha frontách, už jen panicky ustupuje. Náhle vše ustane.
    Orean se nadechl.
Zamrkal. Barevné šmouhy jen líně odplouvaly z jeho zornic. Orean se ostražitě přikrčil, připraven na všechno. Dobře si pamatoval nepříjemné pády a okamžité útoky. Meč v jeho pravačce opsal půlkruh kolem něj. Uši se snažily zbavit ozvěny jemného hučení. Teď musí dobře naslouchat okolí. Z dálky se ozvalo zapraskání, takové jako když spustí past s magickými výboji. Musí to být velká místnost. Barevné skvrny zprůhledněly.
    Orean er Daerlen vydechl.
Zrak se mu vrátil. Místnost byla obrovská‘. Nádherné schodiště, impozantní chrám. A všude samá rostlina, dokonce stromy, celý háj. A v dálce, odkud vycházelo to praskání, uviděl skupinku bleskavců. Neváhal ani okamžik a rychle se překulil za nejbližší sloup. Ještě v pohybu vytáhl nůž a s dlouhým nápřahem ho hodil...

téměř bez uprav převzato z modulu "Písky Proroctví" © 1997 (?) - 2004 Autorský tým Asterionu

******************************************************************************************************************

3. ŽLUTNA 849 - Rilond, guvernérův palác

Komtesa Magdaléna měla svůj šťastný den - na tržišti měli moc pěkné šaty, přes den vyslechla komplimenty od několika zajímavých mladých mužů (samozřejmě neměli šanci, protože nic nemohlo zastínit dojem, jaký na ni udělal Melwin) a báby kořenářky se dověděla zajímavé věci. Ty nesnesou odkladu.

Teď už jen zajistit, aby nic nezkřížilo cestu k jejímu štěstí. První kroky už udělala a "Ona" jí už překážet nebude, to zajistila. Usedla za stolek, vytáhla pergamen, namočila brk v inkoustu a začala psát: "Můj drahý Melwine, " Pak se na chvíli se zasněným výrazem dívala na stěnu, a pokračovala...

************************************************

30. PLODNA 849 - Na cestě v Nekonečných horách

Tlumený svit táborového ohně jen spoře osvětloval malý stan ležící nedaleko. Ještě před půl hodinou se ve vzduchu vznášel zvuk válečného bubnu goblinů, a nesly se zvuky souboje, svištění kopí, drsný cinkot ocele při střetu mečů se šavlemi i tlumené údery kyjů a ostří zasekávajících se do těl. Teď všude zavládlo ticho. Isabela, mladá překrásná žena oblečena jen do lehké saténové košilky, se otočila ke svému společníkovi: "Proč si to udělal?"

Malý mužík s chlupatým tělem a očima svítícíma do tmy se na ni ani nepodíval: "Nemusíš se přeci ptát, Yrallo."

"Znáš ale přeci nařízení Starších. Neměli bychom se vměšovat do záležitostí smrtelníků. K čemu ti byla dobrá smrt těch goblinů?"

"Nevím, možná jsme mezi smrtelnými už moc dlouho. Je těžké být nestranný."

"Víš, co říkal Cedrik. Až Ti přirostou smrtelní k srdci, bude to začátek tvého konce."

"Máš pravdu. Už se to nestane. Děkuji, že jsi mi připomněla správnou cestu."

Chvíle ticha.

"Ani nevíš, Dirkine, jaký mám hlad. Lidská strava mi nedělá dobře. Potřebuju opravdové JÍDLO"

******************************************************************************************************************

30. PLODNA 849 - Panství Malá dolina na úpatí Zelanských vrchů

"Paní, uděláme to, jak navrhujete", uznale pokýval hlavou postarší voják a uklonil se směrem k Tifanny, pobledlé elfí správcové, pak ke svému lennímu pánovi, zralému muži středních let, Tankredovi z Larsu. "Tohle by mohlo pomoci, jestli k tomu dá náčelník hevrenů svolení." Ještě jednou se uklonil a odešel z místnosti. Tiffany zůstala s Tankredem o samotě. Vyšla ven na provizorní balkón, kde ještě před několika hodinami pracovala skupina zkušených řemeslníků na kovaném zábradlí. Nedaleko se do noci zdvihala temná silueta nové věže s nedostavěnou střechou, jejíž trámy "svítily" do noci.

Tiffany se opřela o zábradlí a na okamžik unaveně poklesla v kolenou, jakoby už už měla spadnout zemi. To jí možná začalo tížit bříško rostoucí v příslibu nového života. V poslední chvíli se však zachytila pevněji a očima propátrávala tmu nad jejím panstvím. Tam někde v dálce se rozkládal Mlžný les..ucítila za sebou přítomnost další postavy.

"Zase na něj myslíš?", zeptal se Tankred, tónem, ze kterého bylo jasné, že zná odpověď. "Neměla by ses takhle trápit, Tiffany. Neměla bys tam chodit. Živí by se neměli stýkat se světem mrtvých".

"Ale já si jsem jistá, je to on! Je to Goranův duch! Stojí tam, dívá se na mě, a vím že mi chce něco říct, něco sdělit. Jenže neumím mluvit řečí mrtvých." Otočila se k hradnímu pánovi: "Riame..."

"Neoslovuj mě tak. Nikdy nevíš, zda jsem opravdu sami."

"...Tankrede. Ty sám jsi mi říkal, že když se duch zjevuje po smrti, znamená to, že má na tomto světě ještě nějaké poslání. Určitě umíš řeč mrtvých. Nauč mě jí."

"Ne. Prostě a jednoduše. Řeč mrtvých není obyčejný jazyk. Mění toho, kdo jej ovládá. A ani Goranův duch není tím starým Goranem, kterého jsi znala. Je jiný, je....mrtvý."

"Ale...já nemůžu jen tak stát. Musím něco udělat." A když mi v tom nepomůžeš ty, Riame, tak někdo jiný, pomyslela si...

******************************************************************************************************************

30. PLODNA 849 - Panství Malá Dolina, statek Jakuba Pohorského

Isabela Pohorská, kdysi dávno přezdívaná "Zrzka", se neklidně převalovala na posteli. Zítra ji čeká velký den, a tak málo toho ještě stihla zařídit. Vždyť kdoví, jak se její cesta do Albirea může protáhnout. Ale musí rodičům alespoň sdělit novinky o své svatbě a ohlásit se matce představené.

Vedle spokojeně oddychoval její muž, Jakub. Jak do dokáže, vždy takhle klidně usnout? Nabízel se, že s ní pojede, ale Zrzka věděla, že by to odnesla úroda na polích. A i když to neřekl nahlas, věděla také, že by byl radši, kdyby vůbec nikam nejezdila. Později by už ale cestu nebyla schopna absolvovat, bříško se jí začalo zaoblovat hned krátce po Tiffany.

Přesto se jí nechtělo odjíždět. Ne teď, když se na statku děly tak dramatické věci. Krátce po tom, co se mladá Magda i se svým hevrenským mužem Paolem nastěhovala zpátky domů, se jednoho dne objevili u vrat hevrenští jezdci. Paolo odjel splnit svou povinnost kmeni na dalekém válečném tažení. Z Magdy se tak stala téměř poloviční vdova a chodila po statku jak tělo bez duše. Co horšího, Zrzka tušila, že její muž, Magdin otec, je s vývojem situace vlastně docela spokojený - neměl čas se s mladým hevrenem sžít, a byl rád, že je pryč, i když viděl Magdino trápení. Možná doufal, že se život vrátí do starých kolejí, a dcera na Paola, který se třeba už nikdy nevrátí, zapomene.

Zrzka byla toho názoru, že i hevrenský otec je lepší než žádný. Další, kdo ji dělal těžkou hlavu, byla Tiffany. Smrt Gorana ji zasáhla hůře než kohokoli jiného, určitě i pod působením zázraku, který je pojil nerozlučným svazkem. Když se ale v Mlžném lese objevil Goranův duch, bylo Zrzce hned jasné, že to je zcela jistě opět působením zázraku. Bude se muset zeptat na radu matky představené, jinak zesláblá Tiffany také nemusí následující porod přežít.

Zbytečně se trápí, takhle uprostřed noci. Přivinula se ke svému muži, který ji ze spánku obejmul svými velkými, mozolnatými pažemi. Hmm, to je příjemné, toho se snad nikdy nenabažím, napadlo Zrzku. Pak hned - budu mu muset připomenout, aby nezapomněl na kolébku, jinak jednou zalehne našeho synka. Nebo dcerku? Zrzko, už zase přemýšlíš zbytečně napřed. Už spi, prosím tě. Dobrou noc...

******************************************************************************************************************

30. PLODNA 849 - Někde na západ od Nového Solnohradu

Aligio, mladý kněz boha Auriona, se procházel ohořelými troskami a zkoušel si představit, jak to tu muselo kdysi vypadat. Jako stín šel po jeho boku urostlý člověk s tmavými vlasy a elfími rysy, celý v černém - Mortus, nájemný lovec lidí, postrach uprchlíků a opovrhovaný obyčejnými lidmi. Aligio ukázal na zbytky tribuny: "Tady muselo být cvičiště. Určitě to byla tribuna pro mistry. Vidíš ty padací dveře? Možná zůstaly zachovány nějaké podzemní prostory."

"I tak budeme muset začít od zelené louky, vikomte", odvětil mu černý rytíř. Zadíval se k čerstvě postavenému, zatím provizornímu, přístavnímu molu: "Ještě s tím bude hodně práce."

"Ano, a proč to všechno? Před půlrokem bych nikomu neuvěřil, že tu budu stát a říkat tato slova. Ale teď je všechno jinak. A jestli mají v diaspoře pravdu, moc času nám nezbývá. Kdy Stín přivede první učedníky?"

"To bude ještě chvíli trvat. Nejdříve musíme obnovit kasárna."

"Dobře, pojďme se podívat, co z jich zbylo."

Obnova Dvanácti sloupů započala...

******************************************************************************************************************

30. PLODNA 849 - Rilond

Markrabě Eralis se díval na Rilond tonoucí v záři zapadajícího Slunce. Přemýšlel, kdy se to vlastně stalo, že začal o tomto "městečku" přemýšlet jako o svém domově. Jeho pravý domov, Lunenwig na starém kontinentu, mu přišel velmi vzdálený, nejen těch několik dní plavby, ale jako kdyby byl v úplně jiném světě.

Zhluboka se nadýchal vzduchu vonícího večerem a pak se vrátil z balkónu do paláce, kde ho v pracovně na stole čekalo ještě pěkných pár lejster. Mezi nimi i plná moc pro komtesu Magdalénu, platící po dobu jednoho aldenu. S jejím podpisem dlouho váhal. Co všechno může ta drobná mladá žena během těch deseti dnů natropit? Škoda, že nemá dostatek lidí, nemůže ji nechat sledovat na příliš dlouho.

Nakonec listinu podepsal. Ostatně, moc na výběr neměl. Komtesa věděla o jeho tajemství a on už nechtěl, aby kvůli němu umírali další lidé. I když kdoví, možná tímhle podpisem také někomu podepsal rozsudek smrti. Někdy je lepší nevědět, pomyslel si s lítostí...

******************************************************************************************************************

30. PLODNA 849 - Poslední rozcestí

V posledním rozcestí bylo jako obvykle rušno. Starý skřítčí mudrc Li-po-čan měl i tentokrát u stolu zajímavou společnost - drobného nenápadného hobita ve středních letech, s dlouhou vykládanou dýmkou a spokojeným výrazem na tváři.

"...A tak myslím, že úplně ztratili mojí stopu, určitě si myslí, že jsem mrtvý," dokončil hobití kupec, který se ještě před pár aldeny jmenoval Argo, své vyprávění. "Ani nevím, proč vám to vlastně říkám."

"Inu, to já také ne," Li-po-čan dolil svému hostu ještě kus Čistého srdce, silného čaje, který připravoval již léta podle starého rodinného receptu vždy, když se chtěl od svých hostů dovědět něco opravdu zajímavého, co se často snažili před svým okolím skrývat. "Jen by mě zajímalo, co teď bude s vaším synovcem. Pokud tomu dobře rozumím, i on vás považuje za mrtvého."

"Ten je teď snad dostatečně zajištěný. A celou pravdu se dozví zanedlouho z mé závěti, kterou jsem sepsal těsně před odchodem. Musím ještě mezitím něco zařídit ve vaší domovině, ctihodný Li-po-čane."

"Jen povídejte, příteli. O copak se jedná?"...

******************************************************************************************************************

30. PLODNA 849 - Na jihu v nekonečných horách

V prostém stanu se ve vzduchu vznášela smrt. A nejhorší bylo, že mladší učedník Korin s tím nemohl vůbec nic dělat - visítárova zranění byla příliš vážná na to, aby šla vyléčit obyčejnou cestou. A od té doby, co se Gor odmlčel, neměli mniši Subotamu již takové léčivé schopnosti jako kdysi.

Nedaleko od tábora, na nepřístupné hoře, omleté větrem a dešti, se tyčil prastarý klášter Ibanu, nebo spíš to, co z něj zbylo. Zrovna teď se z něj zvedal sloup černého dýmu a tu a tam probleskoval oheň - znamení toho, že se ho jeho nynější majitelé jen tak nevzdají. Ano, bylo to až příliš krásné, pomyslel si Korin, když bratr Aischil oznámil, že měl vidění, ve kterém odhalil místo, na kterém se Ibanu nachází. O silách, které tu však nyní vládly, nebyla ve vidění ani zmínka.

Náhle se visítár Iskalon na lůžku pohnul a otevřel oči. Když si Korin uvědomil, že ho mistr poznal, zaplakal radostí. Visítár se rozhlédl po prázdném stanu: "Korine, kde jsou ostatní?"

"Vypravili se do Ibanu, mistře."

"Copak paní Morxainna už dorazila?"

"Ne, mistře, pořád ji čekáme. Bratři vás jen chtěli pomstít."

Iskalon znaveně zavrtěl hlavou. "Znáte přece Učení, víte, že nenávist a pomsta nejsou hodné mnicha Subotamu!" Poté se s vypětím sil zvedl na lokty: "Musíš jít za nimi a zastavit je, Korine. Nechceme další zbytečná úmrtí."

Mladý učedník se jen uklonil a vyběhl ze stanu. Vysílený Iskalon dolehl zpět na lůžko a ztratil vědomí.

******************************************************************************************************************